Jan Evangelista Purkyně – náš nejvýznamnější přírodovědec a lékař své doby. Patřil k zakladatelům fyziologie jako samostatné lékařsko-biologické vědy. Byl spoluzakladatelem moderní biologie, embryologie, histologie, moderní farmakologie, srovnávací anatomie a antropologie. V roce 1837 jako první formuloval myšlenku buněčné teorie. Popsal otisky prstů jako jedinečný identifikační znak – předchůdce daktyloskopie. Působil jako profesor na univerzitě ve Vratislavi a v Praze, byl spoluzakladatelem časopisů Krok a Živa. Jméno Jana Evangelisty Purkyně nese řada škol, nemocnic a vědeckých institucí.
Anna Bayerová – významná česká lékařka a druhá žena z českých zemí, která získala lékařský diplom. Jelikož ženám v tehdejším Rakousko-Uhersku nebylo umožněno studovat medicínu, odešla studovat do Švýcarska. V roce 1881 promovala na univerzitě v Bernu. Po studiích si otevřela lékařskou praxi v Ženevě, kde působila až do konce své kariéry. Věnovala se hlavně ženskému lékařství a byla známá svou odborností i lidským přístupem k pacientkám. Ačkoliv v Čechách dlouho nemohla působit, stala se inspirací pro další generace žen usilujících o vzdělání a rovnoprávnost.
Josef Škoda – rakouský lékař českého původu, dermatolog a vysokoškolský profesor vnitřního lékařství na lékařské fakultě Vídeňské univerzity. Zabýval se patologicko-anatomickou diagnózou, byl autorem slavné učebnice poklepu a poslechu a jedním z tvůrců systému fyzikálního vyšetření tak, jak se používá dodnes (Abhandlung über Perkussion und Auskultation, 1839). Dodnes jsou používány pojmy jako Škodova resonance a Škodův bubínkový poklep.
Karel Rokitanský – rakouský lékař českého původu, narozený v Hradci Králové. Působil jako profesor patologické anatomie na Vídeňské univerzitě, kde učinil řadu významných objevů v oblasti chorob a vrozených anomálií. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších makroskopických patologůdiagnostiků v historii. Své rozsáhlé zkušenosti shrnul do monumentální třídílné učebnice patologické anatomie. Byl politicky aktivní již během revoluce roku 1848, kdy se zasazoval o moderní, interdisciplinární přístup ke studiu a o akademickou svobodu. Byl prvním svobodně zvoleným rektorem Vídeňské univerzity a doživotním prezidentem císařské Akademie věd. Za své zásluhy byl vyznamenán řadou domácích i zahraničních řádů a v roce 1874 byl povýšen do šlechtického stavu jako svobodný pán.
Bohumil Eiselt – v roce 1881 jmenován profesorem vnitřního lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Již v roce 1862 navrhl a spolu s podporou Jana Evangelisty Purkyně uskutečnil založení Spolku českých lékařů, jehož cílem bylo podporovat rozvoj medicíny v českém jazyce. V tomto spolku působil jako sekretář a zároveň se stal prvním vědeckým redaktorem Časopisu lékařů českých, který vychází dodnes. Od 60. let 19. století usiloval o vydání rozsáhlého českého lékařského kompendia. Tento záměr se podařilo naplnit až v roce 1878, kdy pod jeho redakcí vyšel první sešit s názvem „Odborná patologie a terapie“. V roce 1871 založil první českou interní (lékařskou) kliniku, která je dnes součástí Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. O deset let později, v roce 1881, převzal vedení největší interní kliniky pražské lékařské fakulty.
Anna Honzáková – první česká lékařka promovaná na české univerzitě v Praze – stalo se tak 17. března 1902. Byla průkopnicí ženského vzdělávání a neúnavnou bojovnicí za práva žen. Po promoci působila téměř 35 let v Praze jako gynekoložka, zejména v soukromé praxi. Mezi její pacientky patřily například spisovatelka E. Krásnohorská, herečka H. Kvapilová či L. Dostálová. Jako žena to v tehdejším lékařském prostředí neměla snadné – během studií čelila výsměchu i izolaci. Nikdy se nevdala ani nezaložila rodinu, celý život zasvětila své profesi a často bezplatně ošetřovala chudé ženy. Narodila se v 19. století, ale lékařkou se stala až ve 20. století – symbolicky tak stojí na přechodu dvou epoch, které sama pomáhala proměňovat.
František Chvostek – významný český internista, vojenský lékař a odborník na elektroterapii. Studoval medicínu ve vídeňském Josefinu, kde po promoci rychle získal postavení soukromého docenta a později také mimořádného profesora elektroterapie a speciální patologie a terapie. Během své kariéry publikoval přibližně 150 odborných prací z různých oblastí vnitřního lékařství, čímž významně přispěl k rozvoji této disciplíny. Vynikl zejména ve stanovení diagnózy poliomyelitis acuta a gastritis phlegmonosa submucosa. Jeho jméno nese známý neurologický projev – Chvostkův příznak, který slouží k odhalení neuromuskulární dráždivosti při hypokalcemii, například u tetanie. Známý je také termín Chvostkova anémie, označující specifický typ chudokrevnosti.
Karel Maydl – významný český chirurg a urolog, autor tzv. Maydlova trojúhelníku. V letech 1891–1903 vedl I. chirurgickou kliniku v Praze, kde zásadně modernizoval provoz – zavedl vedení chorobopisů a operačních knih, laboratorní vyšetření (mikroskopická, chemická, histologická), nošení bílých plášťů i antiseptické ošetřování ran dle Listera. Zavedl řadu nových operací: pylorektomie, jejunostomie, resekce tlustého střeva, operace žlučníku, mozku, jaterních echinokoků, strum, kýl i gynekologické zákroky. Jako první u nás provedl laminektomii (1882), odstranění nádoru mozku (1885) a exstirpaci hrtanu s použitím tracheální intubace. Je po něm pojmenována Maydlova operace (přemístění močového měchýře při jeho exstrofii) či Maydlova kýla (vzácná retrográdní hernie).
Josef Thomayer – profesor speciální patologie a vnitřního lékařství, významný organizátor zdravotnictví a jeden ze zakladatelů české lékařské vědy. Vytvořil českou internistickou školu, která se vlastně utvořila kolem jeho osobnosti. Byl tvůrcem českého lékařského názvosloví a autorem populárně-vědeckých knih z oblasti medicíny. Spolupodílel se také na založení odborných lékařských časopisů, například Sborníku lékařského. V roce 1922 byl jmenován prvním čestným členem Purkyňovy společnosti.
Jaroslav Hlava – patolog, zakladatel české školy patologické anatomie a patologicko-anatomického (Hlavova) ústavu Univerzity Karlovy. Byl také průkopníkem české bakteriologie a významným organizátorem veřejné zdravotnické služby. Spolutvořil základy českého lékařského školství. Ve své vědecké práci se zaměřoval na etiologii infekčních onemocnění a onkologii. Mezi jeho nejznámější studie patří práce o skvrnitém tyfu, úplavici, spalničkách a žluté atrofii jater.
Antonín Jan Jungmann – rytíř a profesor porodnictví, zakladatel pražské porodnické školy. Byl významným porodníkem, který se věnoval zejména vzdělávání porodních bab a studiu dějin lékařské fakulty. V roce 1804 vydal Úvod k babení, první knihu pro porodní asistentky v češtině. Následovaly publikace Umění babické (1814) a Umění porodnické (1827). Jungmann je také autorem řady českých lékařských názvů, které pomohly rozvoji české medicínské terminologie.
Eduard Albert – narozen v Žamberku. V roce 1873 byl jmenován profesorem na chirurgické klinice v Innsbrucku. Vydal Lehrbuch der Chirurgie, první chirurgickou učebnici obsahující principy Listerovy antiseptické léčby. V roce 1881 se stal přednostou I. chirurgické kliniky ve Vídni a působil jako osobní lékař císaře Františka Josefa I. Je mu připisováno provedení prvních operací tyreoidektomie, jejunostomie a nefrektomie. Výjimečné byly také jeho kloubní operace, které byly na svou dobu průkopnické. Kromě chirurgie se věnoval také historii lékařství.
